Názvosloví kyslíkatých solí

Názvosloví kyslíkatých solí je nejobtížnější kapitola chemického názvosloví anorganických sloučenin. Proto si ji rozkouskujeme na menší části, které jsou snáze pochopitelné.

  1. Název --->> Vzorec
  2. Vzorec --->> Název
    1. Známe kationt a známe i aniont.
    2. Neznáme kationt, známe aniont.
    3. Známe kationt, neznáme aniont.
    4. Neznáme kationt a neznáme ani aniont.

A. Název --->> Vzorec

Je to ta jednodušší varianta, která může nastat. Postup vytváření vzorce si ukážeme na příkladu. Mějme za úkol pojmenovat chlorečnan železitý:

Chlorečnan železitý je odvozen od kyseliny chlorečné.

Její vzorec je HIClVO-II3. Viz názvosloví kyslíkatých kyselin.

Chlorečnan tedy zapíšeme jako: ClO3-

Chlorečnan má náboj -, protože jsme z molekuli odtrhli jeden kationt vodíku.

Nyní napíšeme železitý kationt a chlorečnan dohromady: FeIIIClO3-

Aby byla sloučenina elektroneutrální, musíme dát chlorečnan 3x, tedy:

FeIII(ClO3)3-

B. Vzorec --->> Název

Udělat ze vzorečku kyslíkaté soli její správná název je často problém. Celou kapitolku si můžeme rozdělit na menší podkapitolky podle toho, co víme o kationtu a aniontu příslušné soli. Pokud jste si ještě nepřečetli "Přípravu na názvosloví kyslíkatých solí", udělejte to teď. V opačném případě Vám asi následující řádky nebudou dávat příliš smysl. Podle toho, co nyní víme, si můžeme kationty a anionty rozdělit na známé a neznámé. Protože soli se skládají vždy s kationtu a aniontu, vzniknou nám 4 možné kombinace. Seřadil jsem je od nejlehčí po nejtěžší.

 

1. Známe kationt a známe i aniont.

Mějme například Na2SO4.
Z "přípravy" víme, že sodík má vždy oxidační číslo I (tedy sodný), a SO42- je aniont síranu.
Na2SO4 je tedy síran sodný.

 

2. Neznáme kationt, známe aniont.

Mějme Fe2(SO4)3.
Železo může mít více oxidačních čísel. SO42- je síran. Z náboje síranu si dopočteme oxidační číslo železa, tak aby výsledný náboj byl roven nule.

FeIII2(SO4)32-
Nyní už můžeme sloučeninu pojmenovat, jedná se o síran železitý.

 

3. Známe kationt, neznáme aniont.

Mějme NaNO2.
Víme, že sodík má ve sloučenině oxidační číslo I. Aniont neznáme, ale můžeme si dopočítat jeho náboj a posléze i oxidační čísla.

NaINO2-

NaINIIIO-II2-

Dusík má oxidační číslo III, to znamená, že se jedná o dusitan odvozený od kyseliny dusité. Název sloučeniny je tedy

dusitan sodný.

4. Neznáme kationt a neznáme ani aniont.

U těchto případů většinou nezbývá nic jiného, než si vypsat všechny možné varianty (které samozřejmě splňují podmínku, že výsledný náboj molekuly je nulový) a vybrat tu nejlepší podle svého "chemického citu". Nutno podotknout, že takovéto sloučeniny se v písemných pracích příliš často nevyskytují.

Mějme CuClO.

Měď se může vyskytovat ve vícero oxidačních stavech a aniont kyslíkaté kyseliny chloru také neznáme nazpaměť.

Nejlepší bude, když začneme aniontem. Kyslík má jako vždy oxidační číslo -II. Aby byl aniont aniontem, musí mít záporný náboj. Proto jediné možné oxidační číslo u chloru je I, jedná se tedy o chlornan odvozený od kyseliny chlor. (ClIO-II)-

Výsledný náboj aniontu je -, proto bude oxidační číslo mědi I. CuI(ClIO-II)-

Název sloučeniny je tedy chlornan měďný.

Další příklady z názvosloví kyslíkatých solí najdete zde.

Online konzultace Aristoteles.Cz Matematika Chemie